Maminka Katka – zimní (ne)radovánky

Ahoj maminky a tatínkové,

jak zatím zvládáte zimu? Už máte za sebou nějakou tu lyžovačku? Já se tomu zatím úspěšně bráním, i když tuším, že dlouho už vzdorovat nevydržím. Určitě znáte moc dobře takové to: „Ale všichni ze třídy s rodiči jezdí… Zase budu jedinej, kdo bude o prázdninách dřepět doma.“

A tak už od Vánoc šetřím každou korunu, abych ve výsledku naspořené penízky vzala a jela se v lepším případě několikrát vyválet ve sněhu, v tom horším poté zahrnula i návštěvu místní nemocnice – jako obvykle.

Lyžování totiž nepatří k mým nejsilnějším disciplínám. Dva pobyty na horách, kterých jsem se víceméně z donucení zúčastnila, tak skončily právě na chirurgickém oddělení nejbližší nemocnice. V prvním případě to odneslo zápěstí, v tom druhém kolenní vazy. Lyžím a jiným podobně pekelným nástrojům se tak vyhýbám, co to jde.  

Jeden sportovní zážitek už jsem ale letos zvládla. Konkrétně bruslení a závody psích spřežení. Všechno jsem dokázala v jeden den a nepotřebovala jsem ani brusle, ani smečku psů. Stačil jen jeden bláznivý Jack Russell a ledovka, která před pár dny pokryla chodníky okolo domu. Kdo by řekl, že bude mít tak malý pes tak obrovskou sílu. Já teda rozhodně ne. 

Jeho schopnosti však znásobila právě ta ledovka. Stačil jeden rychlejší pohyb a už jsem jela. Muselo to celé působit opravdu komicky, což potvrdil pobavený smích náhodných kolemjdoucích. Ale tak zase jsme s Bartem pár lidem zlepšili náladu, a to se přece taky počítá.

Něco podobného potkalo hned o den později i Terezku. Tentokrát za to však nemohl Bart, nýbrž sousedovic Tomík (který váží asi tak stejně jako já). Terezka si s ním při náhodných setkáních před domem moc ráda hraje a Tomík se obvykle chová poměrně rozumně.

Tentokrát v něm však sněhová nadílka probudila jeho štěněcí já a Tomík při první příležitosti srazil Terezku k zemi, aby ji následně za rukavici vláčel po zasněženém trávníku. Poté, co Terezka překonala počáteční šok, uznala, že to byla vlastně velká legrace – od té doby tuto historku vypráví prakticky na potkání.

A co Valentýn, slavíte?

Já teda ne – a neslavila jsem ani v době, kdy jsem měla s kým. Mám prostě jen pocit, že láska není otázkou jednoho dne v roce. Kolem Valentýna tedy necítím žádný zvláštní smutek ani teď, když nemám s kým sdílet všechny ty srdíčkové věci. Ba naopak.

Fronty v květinářství, uštvaní manželé dolující z regálů poslední bonboniéry a kýčovitě vyzdobené restaurace s jejich valentýnskými menu mě tak dokáží spíš pobavit. Pokud jste tedy čekali nějakou super romantickou historku, asi vás zklamu. Žádnou nemám.

Jo, vlastně jednu mám. Romantická ale fakt není. Akorát když jsem se včera vracela metrem domů z práce, u výstupu mě doběhl pohledný asi tak pětatřicátník. Nutno podotknout, že pohledný byl opravdu hodně. V tu chvíli jsme si v duchu říkala, že jsem si před odchodem mohla alespoň učesat vlasy, přemalovat rtěnku, navonět se… Už jsem taky byla připravená přijmout jeho pozvánku na večeři, kterou jsem v tu chvíli samozřejmě očekávala.

Ve vteřině se ale ukázalo, že si mě jen spletl se svou známou. Ještě jsem chvíli počkala, jestli se z toho nevyklube scéna z romantického filmu ve stylu: „Ale tak když už jsme se potkali, mohu vás alespoň pozvat na kávu?“ Nic takového se ovšem nekonalo. A to tedy bylo mé největší valentýnské vzrůšo. No nevadí, třeba příště. 🙂 A jaké jsou vaše valentýnské historky?

Autor: Mgr. Iveta Novotná