Maminka Katka – Hola, hola, škola (a školka) volá

Neděle 2. září

Poprvé se o mě pokusily mdloby, když jsem vytáhla ze skříně Honzíkovu aktovku. Říkala jsem si, že tento ročník bez problémů zvládne v té loňské, kterou jsem mu kupovala do první třídy. Batoh je to krásný a Honzík je z něj pořád nadšený – předpokládala jsem tedy, že to nebude žádný problém. Tento můj pocit však přetrval jen do chvíle, než jsem tašku vytáhla z útrob skříně, kde celé dva měsíce bez povšimnutí odpočívala (ačkoliv Honzík mi neúnavně tvrdil, že má všechny věci připravené). Jediné, co bylo v aktovce připravené, byla několik měsíců stará svačina, která zde zůstala zapomenuta (příště si tu vyklizenou tašku raději zkontroluji). Co přesně to bylo a jak dlouho už to v Honzíkově tašce bydlelo, netuším a zjišťovat nehodlám. Poté, co jsem provedla deratizaci aktovky i celého bytu, mohly přípravy pokračovat.

Druhým nejtěžším úkolem nedělního večera byla promluva s Terezkou, která se ani po roce nedokázala smířit s tím, že ještě musí do školky (do toho zařízení pro mimina, jak jej Terezka v záchvatu vzteku nazvala), zatímco její velký brácha už umí číst, psát a počítat. Terezka mi vyčetla úplně vše, včetně pořadí jejich narození (jasně, to je přece prokazatelně má vina). Ještě štěstí, že jsem tento cirkus letos absolvovala naposledy. Příští rok už jde Terezka rovněž do školy a já jen doufám, že si to na poslední chvíli nerozmyslí a nezačne dělat scény kvůli školce.

Poté, co jsme vyřešili všechna nedorozumění, jsem konečně začala mít pocit, že to nejhorší už máme za sebou a následující ráno že proběhne opravdu hladce. Jak moc jsem se mýlila. Copak už jsem někdy zažila, aby něco v naší rodině proběhlo hladce?

Pondělí 3. září

Překvapivě jsme nezaspali a děti vstaly celkem bez odmlouvání. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že ráno bude krásné a bezproblémové. Venku polojasno, poměrně příjemná teplota, no prostě paráda. Jen do té doby, než jsem se rozhodla ještě jednou zkontrolovat Honzíkovu aktovku, ze které na mě vykoukl potkan (jménem Pepa, jak jsem se záhy dozvěděla). Po půlhodinovém výslechu se Honzík přiznal, že si Pepu před týdnem půjčil od kamaráda (takže ta potvora s námi bydlela celý týden!!) a dnes ho hodlá vrátit.

Samozřejmě bych byla moc ráda, kdyby Pepa urychleně opustil náš byt, nechtěla jsem ale riskovat, že Honzík hned první den přinese poznámku za nošení zvířat do školy. Pepu jsme tedy nakonec nechali v jeho provizorní ubikaci a dohodli jsme se, že bude odevzdán hned odpoledne.

Přibližně v polovině našeho rozhovoru začala Terezka pofňukávat, že by také chtěla takového Pepu. Na konci už řvala naprosto otevřeně, že chce zvíře a taky že nechce do školky. Pomalu jsem začínala mít pocit, že mé nervy už nemohou vydržet více. Při pohledu na hodiny jsem navíc zjistila, že máme ohromné zpoždění. Rychle jsem tedy vyběhla s Bartem, který se venku nestačil ani rozkoukat a už jsem ho zase vláčela domů.

Při poněkud zmateném a hektickém odchodu nás Bart vyprovázel vyčítavým pohledem, který hovořil poměrně jasně: „za tohle se ti pomstím“. A protože Bartova nejoblíbenější pomsta je demolování bytu, odcházela jsem s opravdovým strachem. Nebyl však čas zabývat se touto hrozbou více. Už tak jsme měli děsivé zpoždění. Rychle jsem tedy své ratolesti vyprovodila do jejich tříd a sama se vydala do práce – s myšlenkou, že jakkoliv náročný bude dnešní pracovní den, já se na něj opravdu strašně moc těším. Konečně si totiž odpočinu!

Autor: Mgr. Iveta Novotná